Zkušenosti s jízdou "na černo" v New Yorku
Metro (3.4.2003):
Níže uvedený příspěvek se na stránkách magazínu Teamgeist, závodního časopisu pracovníku Městských podniků Vídeň, objevil už v polovině devadesátých let, ale na své aktuálnosti nic neztratil. Hodně se u nás hovoří o tom, zda jsou pravomoci pražských přepravních kontrolorů dostatečná, či nikoliv. Uvedený článek hamburské žurnalistky prestižního německého časopisu " Die Zeit" stojí minimálně za zamyšlení i po několika letech od prvního zveřejnění.
V New Yorku je zima. Pryčna je tvrdá. Mám hlad. V celách vedle té mé se baví pouliční holky o svých pasácích a o pozoruhodných praktikách své živnosti. Moje cela měří dvakrát dva metry. Ani matrace, ani přikrývka, o podušce pod hlavou nemluvě. Jsem nevinná? Vlastně nikoliv, ale cítím se tak.
Můj prohřešek: Jízda načerno v newyorské podzemní dráze. Byli jsme příliš daleko, můj přítel a já, a použili jsme jen jedné cenné známky pro nás oba, abychom prošli turniketem, i když jsem druhou známku měla v kapse kalhot. Šlo o spontánní myšlenku, jak na konci sedmitýdenní dovolené ušetřit jeden dolar a dvacet pět centů, tedy necelé dvě marky. Když jsme proklouzli turniketem, stáli náhle před námi tři civilní policisté, jedna žena a dva muži v džínách a kožených bundách, vypadající, jako by se právě vraceli z rockového koncertu. Prokázali se svými policejními odznaky, bleskově nám nám nasadili na ruce pouta a odvedli nás do malé tmavé místnosti ve stanici podzemní dráhy. Zatím nám vše připadalo spíše komické. Prohledali nás a naše tašky, vyptali se nás na osobní údaje a zakázali nám mezi sebou hovořit německy. Jak jsme si vůbec mohli dovolit takhle podvést Ameriku. Pak jsme všichni čekali. nevěděli jsme, nač čekáme, chtěli jsme zaplatit pokutu, tak jak je zvykem v Německu, a jít dál. Místo toho přišlo až někdy odkudsi více uniformovaných policistů a ti si nás odvedli "do antona". Styděla jsem se, když mě vedli v poutech ulicemi, i když mě tam vůbec nikdo neznal. Zastavili jsme se před policejní stanicí v Central Parku. Tam nám potom po dobu tří hodin snímali otisky prstů v trojím vyhotovení a pořídili tři fotografie pro kartotéku. Musím přiznat, že jsem vypadala skutečně jako zločinec, ale smích už mě pomalu přešel. Měla jsem žízeň a musela jsem na toaletu. Na otázky, co s námi bude dále, nikdo nereagoval. Kolem páté hodiny odpoledne nás opět zavedli do antona. jelo se k soudu. Nu dobře, proč ne? V soudní síni jsme zastavili u vězeňského traktu. Můj přítel šel do mužské cely, já o patro výše do ženského oddělení. Konečně bez pout na rukou. Nyní už vím, proč ve filmech si zatčení třou zápěstí, když jim sejmou pouta. Ale proč jsem vůbec v cele? Ach ano, úřední hodiny u soudu skončili v pět hodin, takže musíme čekat do zítřka. Sedím tedy ve své cele, šněrovadla, pásek, pásku do vlasů a šálu na krk jsem musela odevzdat. Večer v půl jedenácté dostáváme sendvič a šálek kávy - po devíti hodinách. Málokdy jsem tak ráda jedla měkký bílý chléb s kuřecím salátem. Noc je dlouhá. Stojím u dveří cely. Bachař mi strká dvě cigarety. Počítám příčky mříže, je jich devětašedesát, dvaačtyřicet dlouhých a dvacetsedm krátkých. Cela je bez okna, to je až na konci chodby. Zářivá citrónová žluť stěn se mi líbí, zašpiněný kovový záchod bez víka již méně. Pobrukuji si písničku. Krátce po půlnoci přichází dotazovatel s formulářem s dotazy na osobní údaje, nemoci, znalosti cizích jazyků, povolání, bydliště, kriminální minulost - to vše musí vědět ráno můj obhájce. Nějak se mi ve skrčené poloze podařilo spát. V šest hodin ráno je velké buzení. jsme spojování pouty na rukou do živého řetězu, a tak klopýtáme po vnitřním dvoře. My ženy opět přicházíme do společné cely. Tam visí telefon. Volám přítele do Berlína, protože jsem si maloval, že jsem zmizela na delší čas, zapomenuta světem, nevinná černopasažérská oběť justice. Pak konečně přichází můj obhájce ex offo, velmi sympatický, pracovně zdatně vyhlížející starší muž. Zda připustím svou vinu? Připouštím ji a on smutně vrtí hlavou. Zda jsem srozuměna s podmínečným trestem? Jsem. ptám, se zda mám zaplatit pokutu. Ne, proč? Pak podávají sendvič s míchaným vajíčkem a kávu se skořicí. Na monitoru počítače můžeme sledovat v naší cele, proč jsou zde ostatní. Vedle černých pasažérů a prostitutek jsou zde vykradači obchodů, kuřáci hašiše, stříkači graffiti, a kromě nich i nelegální prodavač novin, který je však nabízel v podzemní dráze, kde se však nesmí nic prodávat. V jedenáct hodin probíhá soudní líčení: polotemná místnost a v jejím čele obrovská vlajka. přítomni jsou: jeden soudce, jedna státní zástupkyně, můj obhájce a diváci - vězňové, kteří již byli odsouzeni. Musím zkřížit ruce za zády a dívat se na soudce. Vše probíhá spěšným tempem: po krátké chvíli je vynesen rozsudek - půl roku podmíněně. Dostávám zpět své věci a mohu jít. MORÁLNÍ POUČENÍ: V NEW YORKU NIKDY, NIKDY, JIŽ NEPOJEDE NA ČERNO.
Petr Malík - Dopravní podnik hl. m. Prahy, a.s.